Svařováním vznikají nerozebíratelné spojení strojních částí i celých konstrukcí ze součástí jednoduchých tvarů. Tyto součásti jsou většinou z hutních polotovarů (tyče, pásy, plechy, různé profily aj.), někdy i z výkovků a odlitků apod. Výhodou tohoto spojení je trvanlivost, velká pevnost a těsnost. Svařování zvyšuje produktivitu práce, zmenšuje spotřebu materiálu, zjednodušuje konstrukci, podstatně zkracuje výrobní časy a pohotově umožňuje rychlou realizaci konstrukčních návrhů. Nevýhodou je nerozebiratelnost spojů, potřeba kvalifikovaných dělníků, změna struktury i mechanických vlastností svarověho spoje, vznik vnitřních pnutí a deformací, popř. i vnitřních vad. Svařování se používá téměř ve všech výrobních oborech jak při výrobě nových strojů a konstrukcí, tak při opravách. Svařované součásti často nahrazují odlitky a výkovky, zejména velkých a složitých součástí (jsou až o 50% lehčí). Přehled všech druhů svařování je naznačen v příloze č. 1.
A. Svařování za působení tepla (tavné)
Při tomto způsobu svařování dochází ke spojení místním natavením svarových ploch základního materiálu, aniž by se použilo tlaku nebo rázů. Obvykle se ještě používá přídavný materiál stejného nebo podobného složení jako má základní materiál. Roztavený materiál tvoří tavnou (svarovou) lázeň. Protože ohřev probíhá jen v okolí svarových ploch, liší se krystalizace kovu tavné lázně od pochodů probíhajících při tuhnutí odlitků. Krystalizace probíhá jen ve velmi malém objemu taveniny v těsném spojení s pevným základním kovem, přičemž rozmezí teplot mezi likvidem a solidem je velmi úzké. Změny vlastností a struktury svařovaného kovu ukazuje obr. 2-1. Při chladnutí oceli o vyšší pevnosti může dojít i k zakalení vysoko ohřáté přechodové oblasti základního materiálu a ke vzniku trhlin ve svarovém kovu. Tomu se zabrání zmenšením rychlosti chladnutí, čehož se dosáhne předehřevem okolí svaru v závislosti na konkrétním chemickém složení svařované oceli.
B. Svařování za působení tepla a tlaku
Do této skupiny se zařazují pochody, při kterých dochází k natavení stykových ploch a vyvození potřebného tlaku, kterým nastane svaření. Z metalurgického hlediska je lhostejné, jaký zdroj tepla se použije. Volí se takový, který nejlépe vyhovuje praktickým požadavkům.
C. Svařování za působení tlaku (tlakem)
Podstata metody záleží ve vzájemném přiblížení spojovaných součástí na vzdálenost odpovídající řádově parametru jejich krystalové mřížky. Ke svaření dojde vlivem difúze, kdy se ve stykových plochách vytvoří vazby mezi hraničními mřížkami.
